Dovolenkový povaleč nebo sprinter?
Venuše Fialová
O čem poslední dobou přemýšlím, je jak se proměnilo mé / naše dovolenkování. Co se týká dovolené, jsem celkem plánovač. V běžném životě kromě velkých věcí nenaplánuju skoro nic. Mám ráda volnost, ale o tom jindy. Mám pár destinací, které chci vidět a taky vím co chci vidět. Takže ještě než vyjedeme, je jasné, že se to stihnout nedá. Leda s vrtulí u zadku. Ještě před pár lety to tak ale vážné bylo. Tedy skoro …
Brzy vstávat, což není problém, to jsme zvyklí. Někdy si jít před snídaní zaběhat, to by se mělo. Pak šup, šup do auta. Zastavování jen na naše oblíbená kafíčka. Jídlo taky často jen do ruky. Večer padnout do postele a druhý den znovu. Těšily mě odškrtané stránky v průvodci. Jo, to bylo důležité. Protože já po pár dnech měla takový guláš v hlavě, že jsem už nevěděla, co bylo včera. Byly to závody. Tohle není vůbec špatný, jak prožít dovolenou. Má to ale jedno ALE. Chcete to? Fakt? A ještě jednou fakt? Pokud odpověď zní ANO, udělejte to. A znám i takové a věřím jim to a budu hltat, co zvládli na dovolené procestovat. Ale už nemám chuť je následovat v tom množství ujetých/nachozených km. Pokud ale tomuhle tempu říkáte NE, kašlete na to. Jako blbý je, pokud vy říkáte ANO a váš parťák NE. Tedy takhle, blbý to není, ale moc se neuvidíte.
Moje hlava tenkrát v minulosti říkala ANO. To chceš a je to tak správný, přece se nebudu válet týden u moře. To není vůbec dobrý. Co bych pak vyprávěla za zážitky? Takhle jsem mohla vytáhnout tisíce fotek v mobilu a chlubit se, jak to bylo skvělý. No, sotva jsem si pamatovala, kde co bylo. Jediné, kde jsem se zasnila byly kávičky, u těch jsem si vybavila ty pocity klidu a radosti. Všechno ostatní bylo splnění úkolu, vidět a být tam. Když si jenom vzpomenu, jaké jsem opovrhovala lidmi, co se jeli válet k moři. Pro mě tenkrát fuj, peníze přece utrácím, abych z toho něco měla, válet se můžu doma. Kdo se mnou cestoval byl na stejné vlně a nebo (to si uvědomuju až teď), neměl na výběr. Jelo se většinou podle mého itineráře.
A jak to ve skutečnosti vypadá dnes? Plánování je pořád stejné. Těšení veliké. Nepíšu už tak dlouhé seznamy a občas je píšu až na místě. Velké štěstí na mého muže, který tohle hurá nechá plynout bez komentáře. Moudře ví, jak to nakonec bude vypadat.
Nový scénář? Vstáváme brzy, to máme stejně, budíme se kolem šesté. Ale je rozdíl vzbudit se vstát. Takže poleháváme. Ty věci na běhání provětráme tak jednou, max. dvakrát. Po dlouhé snídani pomalý start, někam zajedeme, když je někde hodně lidí, tak se tomu vyhneme nebo jen proběhneme. Fotím málo, užívám si to svýma očima a ne okem na mobilu. Méně sdílím ven, nechávám si dost věcí dozrát uvnitř v srdci. Dost vysedáváme, kocháme se, kávičky zůstaly. Před večeří často stihneme šlofíka. Já ho tedy stihnu víckrát a delší než Pavel. A večer jsme tak zrelaxovaní, že spolu zvládneme i mluvit. Někdy i film, knížka. Často se stává, že odjíždíme a já vím, co nám zůstalo třeba na někdy příště. My jsme celkem konzervy, máme rádi stejná místa, ubytování. Ale když jedeme někam poprvé, užijeme si i to, že jdeme někam „naslepo“. Upřímně si myslím, že jsem k tomu musela dospět mentálně a moje tělo mi taky poděkovalo. Umím se položit do klidu. Dokonce itinerář neplním a zastavujeme tak nějak intuitivně, kde chceme. Klidně o sobě prohlašuju, že jsem povaleč. Ale když si tak přemýšlím, být povalečem je dost mentální dřina. Protože tolik myšlenek, co chodí a všichni ti našeptávači v hlavě na sebe potřebují upozorňovat. Je to fuška je ignorovat nebo je poslat do háje. Klid u mě způsobuje i to, že umím oddělit to důležité od hloupostí, které se valí myslím na nás všechny. Je to proces, čistí se to pomalu, postupně.
Opravdu záleží jen na nás, jak chceme žít. Máme za všech okolností právo volby. A nic není špatně, pokud se rozhodneme v souladu s tím, jak to cítíme. Přeju krásné dovolené, které dlouho hřejí a vibrují v srdci.
